Srovnání Umělého Trávníku

Umělý trávník byl poprvé představen v Číně koncem 80. let a nebyl široce propagován až do poloviny až konce 90. let. Stal se standardním modelem pro stavbu školních sportovišť spolu s plastovými drahami, které nahradily velké množství sportovišť, která byla původně osázena přírodními trávníky. Ačkoli rozsah použití umělého trávníku byl do určité míry omezen v důsledku faktorů, jako je bezpečnost sportu, charakteristiky místa konání a povědomí veřejnosti, s rozvojem technologií
Výroba a technologie výroby umělého trávníku byla neustále inovována a zdokonalována. Umělý trávník šesté generace vyrobený z jednovláknového vlákna s otevřenou síťovinou je blíže přírodnímu trávníku, pokud jde o ukazatele terénních sportů, jako je poměr absorpce nárazů, odvalování míče a hodnota otáčení, a dokonce má výhody v určitých charakteristikách. Pokud jde o sportovní bezpečnost, vylepšení nové generace umělých travních vláken v povrchových nátěrech a polymerních materiálech může účinně snížit výskyt sportovních zranění, jako jsou škrábance na kůži a podvrtnutí nohou a modřiny. Výhody umělého trávníku a přírodního trávníku jsou poměrně výrazné a nedostatky a nevýhody objektivně existují. Při volbě jejich použití je nutné komplexně zvážit skutečný stav.
Ve srovnání s přírodními trávníky mají umělé trávníky obvykle mnohem tvrdší povrchy a nižší koeficienty tření chemických vláken ve srovnání s listy trávníkové trávy. Ve fotbale to může vést k nadměrné rychlosti míče a rychlosti odskoku, čímž se zvyšuje obtížnost pro sportovce ovládat míč.
Výhoda umělého trávníku oproti přírodnímu z hlediska sportovních vlastností spočívá v jeho vynikající uniformitě hřiště a mnohem lepší rovinnosti, která dokáže plně zabránit nepříznivým podmínkám hřiště způsobeným faktory, jako je klima a údržba, a tím ovlivnit soutěž.